Smíšená manželství

9 Po tom všem za mnou přišli někteří z představených se slovy: „Izraelský lid, kněží ani levité se neoddělují od okolních národů – Kananejců, Chetejců, Perizejců, Jebusejců, Amonců, Moábců, Egypťanů a Emorejců. Přejímají jejich ohavnosti a ² žení sebe i své syny s jejich dcerami. Svaté símě se mísí s okolními národy a vedoucí hodnostáři jdou v té nevěrnosti příkladem!“

³ Jak jsem to uslyšel, roztrhl jsem své roucho i plášť a rval si vlasy i vousy. V naprostém zděšení jsem usedl ⁴ a zůstal zděšen sedět až do večerní oběti. Všichni, kdo se třesou před slovy Boha Izraele, se kvůli nevěrnosti těch navrátilců shromáždili kolem mě.

⁵ Teprve v čas večerní oběti jsem se ze své trýzně vzpamatoval. Stále ještě v roztrženém rouchu a plášti jsem padl na kolena a vzepjal ruce k Hospodinu, svému Bohu, ⁶ se slovy:

„Je mi hanba, Bože můj! Stydím se k tobě zvednout tvář, Bože můj! Naše hříchy nám přerostly přes hlavu, naše vina dosáhla k nebi. ⁷ Ode dnů našich praotců až dodnes hromadíme svou vinu, a tak jsme pro své hříchy i se svými králi a kněžími byli vydáváni do rukou okolních králů. Až dodnes jsme zakoušeli meč, zajetí, plenění i zjevné zostuzení.

⁸ Teď nám ale Hospodin, náš Bůh, na okamžik daroval milost, takže hrstka z nás vyvázla a směli jsme zakotvit na jeho svatém místě; náš Bůh nám rozjasnil oči a dal nám v našem zotročení maličko pookřát. ⁹ I když jsme byli otroci, náš Bůh nás v otroctví neopustil. Milostivě nám naklonil krále Persie a dal nám pookřát, abychom vystavěli dům našeho Boha, obnovili jeho trosky a našli útočiště v Judsku a v Jeruzalémě.

¹⁰ Teď ale, Bože náš, co máme říci po tom všem? Opustili jsme tvá přikázání, ¹¹ jež jsi nám vydal skrze své služebníky proroky, kteří říkali: ‚Země, kterou jdete obsadit, je poskvrněná nečistotou okolních národů, kteří tu zemi naplnili svými špinavými ohavnostmi od jednoho konce až po druhý. ¹² Nevdávejte proto své dcery za jejich syny a své syny nežeňte s jejich dcerami. Nikdy neusilujte o mír s nimi ani o jejich prospěch. Jedině tak budete moci užívat darů této země a zanecháte ji svým synům jako věčné dědictví.‘ ^[a]

¹³ Po tom všem, co nás potkalo za naše veliké zločiny a provinění, víme, Bože náš, že jsi nás netrestal, jak bychom za své hříchy zasloužili, ale nechal jsi nás vyváznout. ¹⁴ Jak bychom mohli znovu porušovat tvá přikázání a příznit se s těmito národy páchajícími ohavnost? Což by ses na nás nerozhněval a nevyhladil nás do posledního, takže by nikdo nevyvázl a nepřežil?! ¹⁵ Hospodine, Bože Izraele, ty jsi spravedlivý. Je nás tu dnes jen hrstka těch, kdo vyvázli. Stojíme před tebou ve svých vinách, s vědomím, že nic takového před tebou neobstojí.“